Volný pád ze 4,5 kilometru: Adrenalinový zážitek a něco navíc

Už pár dní vzpomínám na ten úžasný moment nedávného nedělního dopoledne, který se mi navždy vryl do paměti. A protože to bylo opravdu boží, tak bych se o něj ráda podělila i s tebou. Jak to probíhá a co všechno ti výstup mimo tvou komfortní zónu může přinést se dozvíš v tomto článku.

„Stojím špičkami botasek na okraji obrovského vojenského vrtulníku Mi-8. Vítr od vrtule mi bičuje tvář a pod nohama se rozkládá nekonečná zelená krajina okolí Skutče. Cítím se napjatá, ale strach z výšek jako by se vytratil. Naplněná nadšením a očekáváním, jako bych stála na prahu dobrodružství, otevírám novou kapitolu života. Volný pád z vrtulníku může v mnohých vyvolat hrůzu, ale pro mě to byl neuvěřitelný zážitek plný adrenalinu, svobody, emocí a hlubokých osobních uvědomění.“

Před několika lety jsem svému drahému, Adamovi, naznačila, že bych si jednou přála zažít let helikoptérou. Měla jsem na mysli takový ten klidný vyhlídkový let, ale Adam to vzal o několik úrovní výš a k našemu výročí nám oběma daroval tandemový seskok z vrtulníku! 😀

Dlouho očekávaný den D nastal 5. května v 10:15 hodin středoevropského času. I přes očekávání, že před seskokem přijdou obavy nebo panika, jsem se probudila plná klidu a těšení, podobně jako před odjezdem na dovolenou. Ráno jsem si oblékla své „šťastné tepláky“ do letadla, které se mnou létají na dovolené mimo Evropu. Akorát pro tuto speciální událost jsem si raději pořádně utáhla šňůrku v pase, aby mi náhodou úplně neodletěly. 🙂 A pak po lehké snídani jsme již a Áďou vyrazili na letiště Skuteč, kde nás uvítalo slunce a výhledy na parašutisty slušnou rychlostí přistávající na zeleném trávníku. Letiště ožívalo burácením vrtulníku, což jen zvýšilo mé vzrušení!

Parašutisté a celý tým společnosti www.volnýpád.cz jsou opravdoví profesionálové, kteří svou práci milují a dělají ji na 200 %. Atmosféra od samotného check-inu, kde nás přivítaly milé dámy a oblékly nás do červených kombinéz jako závodní piloty, byla naprosto výjimečná. Usmívající a vtipkující členové týmu nás pak postupně oblékali do postrojů pro tandemový seskok, přičemž každý z nás prošel několika kontrolami, aby bylo vše správně a bezpečně připraveno.

Po jednoduchém instruktážním školení, kde nám byl vysvětlen průběh letu, skoku, volného pádu a přistání, jsme byli seznámeni s našimi tandemovými partnery. Mně byl přidělen skvělý borec Lišák, jehož přezdívka a pirátský šátek se smrtkou na hlavě mi okamžitě padly do oka. Během našeho povídání jsem se dozvěděla, že Lišák je jedním ze zakladatelů tandemového seskoku v Česku a má za sebou více než 45 let zkušeností ve skákání padákem všude po světě. S takovou zkušeností a ujištěním jsem si byla jistá, že jsem v těch nejlepších rukou. Nakonec si Lišák z hangáru vzal batoh s padákem č. 1 na záda a společně jsme se vydali k burácejícímu vrtulníku, plná očekávání toho, co přijd

Nástup do obřího vrtulníku Mi-8 s Lišákem byl doslova pár schodů vzhůru. Uvnitř mě to uchvátilo nejen úplnou absencí zadní části stroje, ale také obrovským prostorem, který byl mnohem větší než můj pokojíček z panelákových časů. Kolem mě nebylo nic jen kulatá okénka, nabízející neuvěřitelný výhled. S Lišákem jsme si vybrali místo na jedné ze dvou laviček u pilotní kabiny, zatímco ostatní „cestující“ se usadili na podlaze stroje, aby si užili ten unikátní výhled „zadní oknem“ na sebemenší detaily země pod námi. V tu chvíli počítám kolem nás asi 28 dalších nadšenců, kteří s námi sdílí tuhle nezapomenutelnou jízdu.

S odpojením našeho posledního spojení k povrchu země, které představovaly ty tři schůdky na nástup, jsme se začali pomalu zvedat do vzduchu, směrem k novému adrenalinovému dobrodružství. Samotný let byl již zážitkem sám o sobě. Výhled z okna byl nádherný a neustále mě fascinoval, jak rychle jsme stoupali a jak rychle se povrch pod námi vzdaloval. Moje ruce se začaly trochu potit, ale Lišák mi znovu pečlivě zkontroloval a pořádně utáhl postroj, nasadil mi plastové brýle a připnul si mě k sobě. V kombinéze mi začalo být dokonce teplo!

Adam sedící uprostřed na podlaze měl upřený pohled do díry na zádi a zdálo se, že ho mírná nervozita už přepadla. První překvapení nastalo ve výšce 1,5 kilometru, kdy hlavní parašutista v kraťasech bez svého tandemového partnera vstal, zamával nám a s lehkostí i rozpažením se nechal sklouznout po zádech dolů. Jeho klidný pohyb vypadal tak lehce, jako když skočíte do bazénu z okraje na záda. Po několika dalších minutách jsme dosáhli požadované výšky 4 500 metrů, což znamenalo, že jsme připraveni na další část našeho dobrodružství! Všichni jsme si pomalu stoupli, sledovala jsem nadšené obličeje instruktorů, u nás „prvoskokanů“ byly z tváří čitelné spíš rozmanité emoce někde mezi strachem, napětím a vzrušením!

Stojím špičkami botasek na okraji té díry ve vrtulníku. Visím připnutá na Lišákovi jako vánoční ozdoba. Studený vítr od vrtule mi bičuje tvář, plastové brýle mám tak pevně utažené, že se zdají být součástí mé hlavy! A pod nohama se rozkládá nekonečně modrá obloha a dole plochá zelená krajina, zatímco letiště je tak daleko, že ho ani nevidím. Vím, že jsme dosáhli neuvěřitelné výšky a adrenalin se ve mně bouří, jsem připravena na skok do neznáma. Říkám si: „Ty vole, je to fakt vysoko!“

Najednou mi to všechno dojde. Cítím totální uvolnění, naprosté odevzdání, kdy předávám absolutní kontrolu a důvěru Lišákovi. Napětí i vzrušení je stále přítomné, ale strach z výšek se ztrácí a já si začínám užívat ten nekonečně volný prostor mezi nebem a zemí. Nastavuji si záměr a připravuji se na meditaci, chci, aby tenhle let byl ještě intenzivnější zážitek! Naplněná nadšením a očekáváním visím na hranici dobrodružství, otevírám novou adrenalinovou kapitolu svého života. Poslední instrukce od Lišáka ve vrtulníku zní jasně: „Zakloň hlavu. Prověs nohy a drž se pevně popruhů!“ Provádím je a v tu chvíli nás Lišák odepne z lana v helikoptéru. My SKÁČEME...

Čas začíná plynout jinak, jakmile skáču z helikoptéry. Bezhlavě se nechávám unášet prvním saltem vzad, který poprvé v životě provádím přímo z vrtulníku, s borcem Lišákem pevně připnutým na zádech! „Jupííííííí, já letím!“ křičím do větru, který jen sviští a chladí svou rychlostí. Při otočce se pohledem loučím s mega strojem Mi-8, který se nějak rychle zmenšuje a mizí v dálce. To je fakt neskutečné! Padám volným pádem směrem k zemi rychlostí sporťáku na německé dálnici… Cítím, jak mi srdce buší a krev mi zuří v žilách. V tom okamžiku prostě VÍM, že jsem naživu a že miluji svůj život i tuhle krásnou planetu.

Volný pád není jen o rychlosti a výšce, ale o pocitu absolutního překonání strachu a ovládnutí vlastních hranic. Před skokem jsem si nastavila meditaci s vizualizací pro ještě hlubší zážitek, a sice, že padám volným pádem do transformačního portálu mezi nebem a zemí, který ale není vidět. Jakmile sepne padák, tak vím, že už jsem ho proletěla…

Za další sekundu, která se zdá být spíše jako několik minut, na pokyn Lišáka pustím popruhy a napínám křídla (myslím tím paže) několik kilometrů nad zemí. Letíme šílenou rychlostí, vítr hučí v uších i kolem nás. Jsem naplněna štěstím a moje tělo i mysl prožívají každou jednotlivou nanosekundu naplno. Každý zlomek sekundy se zdá být nekonečný a emoce i adrenalin dosahují svého vrcholu. Vychutnávám si volný pád všemi smysly, soustředěním a v neuvěřitelné rychlosti, i když čas plyne pomalu. Jak je to vlastně možné?

Lišák mi klepne podruhé na ramena signalizující, abych se pevně chopila popruhů postroje. Náhle se vyšvihneme vzhůru společně s padákem. Neubráním se výkřiku radosti, dívám se kolem i dolů, ale letiště ještě není na obzoru. Lišák mě uklidňuje, že letiště je o kousek dál, ale že to zvládneme. Zeptá se mě, jestli je vše v pořádku, a já odpovídám, že ano, že je to úžasné. Jako by dokázal číst moje myšlenky! Pozoruji další parašutisty plachtící kolem nás – zážitek ze vzduchu je něco zcela jiného než sledování z pevné země.

Lišák mi pak nabídne, jestli chci vyzkoušet něco nového. Samozřejmě souhlasím. Najednou začne prudce zatáčet a vytváří efektní vrtuli, a my se společně točíme rychle doprava jako na řetízkovém kolotoči, poté i doleva. Můj žaludek to točení dost pocítí a cítím se trochu „šoufl“, ale adrenalin převládá a já se to snažím prodýchávat. Lišák si toho všimne a nabídne mi, abych si trochu uvolnila prsní popruh, což mi usnadní dýchání. Brzy pod námi spatřím letiště, což znamená, že přistání je na dosah.

Přistání na trávníku letiště už je na dosah, a můj tandemový parťák, Lišák, mi připomíná, jak mám provést přistávací manévr. Ukazuji mu, jak zvedám nohy a držím se za postroj. Lišák mi dává uznalé pokývnutí a začíná manévrovat směrem k travnaté části letiště. Pevně se držím, zatímco Lišák dokonale směruje náš sestup přímo na zelenou plochu.

V okamžiku, kdy se dotýkáme země, Lišák bezpečně dosedne na nohy a já se lehce sklouznu po zadku po trávě. Společně s padákem se rozprostřeme na trávníku, a já se nechávám unášet vlnou euforie a adrenalinu po tomto nezapomenutelném dobrodružství. Každá buňka mého těla vibruje energií a naprostým probuzením!

Po chvíli se zvedáme. Poděkuji Lišákovi za úžasný zážitek a obejmu ho. Možná nečekal obejmutí, ale na tváři se mu objeví úsměv. Po krátkém rozloučení se dívám, jak ostatní parašutisté přistávají, a s napětím vyhlížím Adama, který skákal jako poslední. Jak pozoruji další odvážlivce, stále si přehrávám ten neuvěřitelný pocit volnosti a síly, který jsem zažila během svého letu.

Adam přistane s obličejem rozzářeným radostí a smíchem. Vzájemně sdílíme euforii z našich zážitků; i když jsme každý letěli samostatně, cítíme společné pouto z toho, co jsme právě zažili. Jeho přistání uzavírá naše květnové adrenalinové dobrodružství. A jak si vyprávíme o našich zkušenostech a sdílíme vzrušení z letu, vzhlédneme společně k nebi.

Nad námi, ve chvíli, kdy se díváme, se objevuje prstenec na obloze – zářivé kolo okolo poledního slunce – majestátní kruh světla, který zdobí oblohu. Zdá se, jako by se nám nebe snažilo zjevit ten transformační portál, který byl součástí našeho zážitku!

"Jak tohle je ještě možné?" říkám s úsměvem na rtu, pevně přesvědčena, že tento den nám dal mnohem více, než jsme doufali. Adam přikyvuje, jeho oči jsou stále upřené k nebesům, jako by nechtěl ztratit ani kousek z té krásy, která se nám naskytla.

Společně se smějeme, naplněni vděčností za to, co jsme zažili a za to, že jsme si tento moment mohli užít společně. Pocit radosti a propojení s přírodou, zemí, nebem a i vesmírem, který nám tento den přinesl, se skutečně nedá slovy vyjádřit. Je to něco, co si budeme pamatovat a vyprávět dál, zkušenost, která nás spojila hlouběji nejen s naším vnitřním já, ale i jeden s druhým!

Drahý Adámku, děkuji za tento zážitek a mám radost, že volným pádem i nebeským portálem jsme proletěli právě spolu! P.S.: S nikým jiným bych si ho proletět nepřála tak, jako s tebou…